Proč vlastně studujeme římské právo

Římské právo patří mezi první první předměty, s nimiž se student práv na počátku svého studia setká. Z úvodní přednášky odchází novopečený student zpravidla zaskočen latinskou terminologií a zjištěním, že se bude muset učit právo, které podle něj už stovky let neplatí. 

Stačí však nahlédnout do odborné literatury, abychom zjistili, že nejenže římskoprávní terminologie dnes zdaleka nevymizela, ale že také znalost institutů římského práva slouží současným advokátům, soudcům a dalším právním profesionálům k řešení konkrétních problémů platného práva (viz např. nález ÚS sp.zn. Pl. ÚS 33/97 ze 17. prosince 1997 nebo rozsudek MS v Praze sp.zn. 33 Ca 24/95 z 6. června 1995). Pojmy jako possessio, interdictum, actio Publiciana (viz např. článek J. Spáčila Žaloba na ochranu v občanském zákoníku, Pr. a podnikání 1/95) nebo lex Aquilia či restitutio in integrum, již v našem právu opět zdomácněly, zejména potom, co od počátku 60. let zde byla snaha o vybudování nové „srozumitelné“ terminologie, která by rozuměla i dělnická třída. Některé instituty (jako například držba), které platné právo upravuje způsobem, jenž právníka uvádí přinejmenším do rozpaků, upravuje římské právo s elegancí sobě vlastní. Vždyť mnoho z těchto institutů také římské právo založilo a podrobilo je zkoušce odolnosti v každodenním životě již před staletími, jak to dodnes dokládají četné kauzy a právní pojednání z té doby. Nejen česká civilistika se tak znovu obrací k právní romanistice a příští kodifikace českého civilního práva bude bezpochyby značně ovlivněná římskoprávní naukou (viz např. K. Eliáš, M. Zuklínová: Principy a východiska nového soukromého práva). Znalost římského práva tedy dříve nebo později bude zapotřebí přímo v právní praxi.

Cílem učitelů římského práva není vychovat z každého studenta profesionálního romanistu. Hlavním úkolem tohoto předmětu je naučit studenty právním pravidlům a principům, které mohou využít bez ohledu na to, zda vykonávají právní praxi v České republice, Francii, Rakousku nebo jiné zemi kontinentální Evropy. Právní řády založené na římskoprávní tradici, mají totiž shodnou logiku a systém. Podstata povinného předmětu římské právo tedy nespočívá v samoúčelném memorování latinských pouček a regulí, ale v pochopení logiky právního systému, který se ujal v mnoha zemích naší planety. A to nikoli bez důvodu. Pro dobrého právníka (a také studentu práv) je římské právo navíc prostorem do něhož může utéci ze soušasného světa přebujelého právním pozitivismem.

Trocha historie

Jak vyplývá z úvodní stránky, musí dnes každý právník povinně absolvovat kurs římského práva z důvodu, jehož kořeny nevedou až do antiky, ale na přelom 11.-12. století. Od objevení rukopisu Digest v Itálii (nevíme přesně kde byl nalezen) se římské právo stalo novou inspirací pro právní badatele. Do této doby se římské právo studovalo především jako ryze praktický obor a dokonce i jurisprudence se vyhýbala abstraktním právním pojednáním. Právní věda v podobě, jak jí známe dnes, tak ve skutečnosti začíná až ve středověku, kdy právní učenci začínají obracet pozornost zejména k hledání obecných principů. První z těch, kdo po objevení rukopisu Digest poznal o jak významný zdroj právního bádání se jedná a začal rukopis studovat byl Irnerius, profesor Bolognské univerzity v Itálii. Text rukpopisu Digest zredigoval a výsledky své práce začal vyučovat na univerzitě kde působil. Stal se tak zakladatelem nového vědního oboru, který byl zařazen mezi povinné předměty studijního programu většiny univerzit v Evropě. Tuto pozici si s přestávkami podržel až do dnešní doby. 

Na Karlově univerzitě se Římské právo se s přestávkami vyučovalo od samotného založení univerzity v roce 1348. Vždyť samotný titul JUDr. osvědčuje jeho nositeli právě znalost „obou práv“, tj. práva římského a kanonického. Od 17. století se pak římské právo stalo nedílnou součástí výuky soukromého práva a na právnické fakultě byly dokonce zřízeny zvláštní katedry Digest, Institucí a Kodexu. Po roce 1948 význam římského práva v rámci studia práva upadá a postupně je tento obor začleněn do všeobjímajícího historickoprávního předmětu Všeobecné dějiny státu a práva. Teprve po roce 1989 se opět osamostatňuje a po vzoru studijního rozvrhu první republiky se z něj opět stává předmět státní zkoušky.

Novodobým zakladatelem české romanistiky se stal otec českého nositele Nobelovy ceny za chemii, profesor Leopold Heyrovský. Po  něm nastoupila na pražské právnické fakultě, ale také na fakultách v Brně a Bratislavě, řada vynikajících romanistů, kteří se zasloužili nejen o vědecký rozvoj tohoto oboru, ale také o jeho rozšíření a všeobecnou oblibu mezi studenty i absolventy. 

Znalost římskoprávních pouček a pravidel, které studenti právnických fakult po mnohá staletí vždy museli a musejí dodnes ovládnout, není samoúčelná. Římské právo není přemětem upjatým na historické reálie, nýbrž je především branou pro poznání a pochopení složitých mechanismů soudobého práva.

    autor