Nejčastější chyby, nejproblematičtější otázky

Povinný předmět Římské právo a základy novodobého práva soukromého zkouším nepříliš dlouho, teprve od roku 1999. Za tuto poměrně krátkou dobu jsem však poznal, že některé otázky činí studentům opakovaně potíže, a to z několika důvodů. Někdy to bývá proto, že pro pochopení některých právních problémů je zapotřebí širší znalost látky. Nejčastěji to však bývá proto, že  studenti často vychází z laických znalostí, které jsou ovšem velmi často matoucí. Často považují věc, která je ve skutečnosti složitá, za banální a při studiu jí přechází (typickým příkladem je držba). Nezřídka je však důvodem mnohých omylů prostá skutečnost, že při učení studenti jednoduše nepřemýšlí a jen se text naučí zpaměti. Takový přístup přivedl k neúspěchu u zkoušku již mnoho studentů.

? Omyl: Věc ničí (res nullius) nabýváme vydržením.

Skutečnost: Res nullius zásadně nabýváme jediným způsobem, a to okupací. Vydržení (usucapio) je sice rovněž originární formou nabytí vlastnického práva, ale jako institut slouží k přeměně držitele (který je odlišnou osobou od vlastníka) na vlastníka. Tedy ke sladění právní stavu s faktickým. Předmět vydržení tedy v době běhu vydržecí doby má vlastníka, ovšem odlišného od držitele věci. Naproti tomu res nullius vlastníka nemá a proto není zapotřebí přeměňovat jejího držitele na vlastníka, ale uchopitel věci nabývá vlastnictví ihned. Nepotřebuje tedy ani vydržecí lhůtu. Je zatpotřebí si také uvědomit, že věc ztracená není res nullius a nenabývá se okupací, ovšem většinou ani vydržením. To tehdy, jestliže nálezce věci mohl objektivně poznat, že jde o věc ztracenou, nikoli derelinkvovanou. Pakliže si vě ponechá, dopustí se furta a věci kradené nelze vydržet.

? Omyl: Pokrevní příbuzenství v přímé linii je absolutní překážkou manželství.

Skutečnost: Pokrevní příbuzenství je pouze relativní překážkou uzavření manželství. Je sice pravda, že mezi přímými příbuznými působí absolutně (tedy vztahuje se na všechny přímé příbuzné), ale i zde je pouze relativní překážkou. Je tedy důležité si uvědomit rozdíl mezi absolutními a relativními překážkami (ten totiž nespočívá v tom, zda překážka může odpadnout či nikoli). Absolutní překážky postihují daný subjekt případného manželství samotný, zatímco relativní překážky postihují okruh osob s nimiž se tento subjekt může případně oženit. Absolutní překážkou je například nedostatek věku - dítě se nemůže oženit vůbec s nikým. Naproti tomu deliktní odpovědnost ma za následek relativní překážku - únosce se nesmí oženit s obětí únosu. Stejěn tak syn si nemůže vzít za manželku svojí matku, ale může se oženit např. se spolužačkou (pokud není stižena absolutní překážkou nebo vůči němu relativní) a proto je pokrevní příbuzenství relativní překážkou bez ohledu na linii.

? Omyl: Při kupní smlouvě přechází vlastnické právo již dosažením konsenzu tj. v okamžiku vzniku smlouvy.

Skutečnost: Kupní smlouva sice náleží ke konsenzuálním kontraktům, ale to pouze znamená, že smlouva samotná vzniká (tj. zakládá určité povinnosti a práva) již okamžikem dohody. To právě znamená, že k tomu, aby smlouva vznikla, nemusí být předán předmět smlouvy (jak je tomu u reálných kontraktů). Ten ani nemusí být vydán dokud smlouva nevznikne, když kupujícímu dosud nevzniklo právo, které by mu umožnilo se předmětu koupě domáhat. Takové právo mu vznikne až na základě vzniku smlouvy.

Římské právo tedy důsledně rozeznává dvě fáze kupní smlouvy: 1. vznik smlouvy (vzniklo právo věc vymáhat od prodávajícího) a 2. předání věci (uvedení do držby). První fázi v moderní nauce označujeme jako titulus a druhý modus. Modus se vždy musí opírat o platný titul, jinak jde o bezdůvodné obohacení.

Podobně jako u římského práva je tomu i v současném českém právu. Ne všechny evropské země se však inspirovaly římskoprávní naukou. Například ve francouzském právu dochází k přechodu vlastnického práva už se vznikem smlouvy. Německé právo zas k realizaci modu nevyžauje platný titul.

? Omyl : Nájemce je držitelem pronajaté věci.

Skutečnost: Nájemce je pouze detentorem věci, kterou má v nájmu. Podobně je tomu například u commodata nebo u deposita. K držbě je zapotřebí jak corporalis possessio (ten nájemce splňuje), tak animus possidendi (věc ovládat jako vlastní - ta nájemci chybí). Držitelem je naproti tomu například kupující, který koupil věc od nevlastníka, tj. prodávající mu prodal věc cizí (res aliena) - tedy jen za situace, kdy kupující neví o tom, že kupuje od nevlastníka. Kupující nenabude vlastnické právo, ale má nárok na právní ochranu, a to na základě držby, kterou získal z kupní smlouvy.

? Omyl: Prodej cizí věci je neplatný.

Skutečnost: V římském právu je kupní smlouva, při níž prodávající prodá věc, která není v jeho vlastnictví, platná. Ovšem jen za předpokladu, že kupující je v dobré víře (in bona fide), tzn. o této skutečnosti neví. Jestliže obě smluvní strany vědí o povaze věci, kupní smlouva bude neplatná.

Jedním z důvodů zachování platnosti kupní smlouvy je zajištění titulu pro případné vydržení. Platně prodat je tedy možné i věc kradenou, ale kupující (byť v dobré víře) jí nebude moci vydržet z důvodu zákazu vyjádřeného už v Zákoně XII desek. V českém právu to ovšem neplatí. Prodej věci nevlastníkem je neplatný (ovšem tento závěr byl učiněn pouze interpretací velmi obecného ustanovení §39 občanského zákoníku, zákon výslovně tento problém neupravuje). Na druhou stranu kupující může koupenou věc vydržet vždy, a to i tehdy, je-li kradená. Moderní institut vydržení totiž nevyžaduje platný titul.

? Omyl: Nelze ukrást vlastní věc.

Skutečnost: Furtum definuje římské právo jako protiprávní nakládání s cizí věcí. Vedle úmyslu se z takového jednání obohatit musí být současně také věc způsobilá stát se objektem tohoto deliktu. Bude-li osoba přesvědčena, že krade cizí věc, ale tato věc bude ve skutečnosti jeho vlastní, nekvalifikujeme takové jednání jako krádež. Nicméně poměrně  široká definice furta umožňuje rozlišení rozličných typů tohoto deliktu, např. furtum usus, furtum conceptum a také furtum possessionis - krádež držby. Posledně jmenovaného typu se lze dopustit tím, že vlastník odejme věc od osoby, která k ní má věcné právo. Takovým věcným právem je například právo zástavní. Proto krádeže vlastní věci se lze dopustit například odcizením věci od zástavního věřitele. Jestliže vlastník věc odcizil detentorovi, nejedná se o furtum.

? Omyl: Animus possidendi je vůle věc držet.

Skutečnost: Animus possidendi je vůle nakládat s věcí jako s vlastní, vůle mít věc pro sebe. Jedná se o prvek držby, jehož přítomnost jej odlišuje od detence (possessio naturalis). Držba, jakožto předstupeň vlastnického práva, k němuž vede prostřednictvím vydžení, se na základě těchto dvou prvků má projevovat fakticky jako vlastnické právo. V praxi tedy často držitel neví, že není vlastníkem věci, ale pouhým držitelem, k čemuž došlo v důsledku určitého nedostatku při právním jednání (viz prodej cizí věci). A právě tato nevědomost je základem pro animus possidendi - subjekt je přesvědčen, že je vlastníkem věci a proto s ní také tímto způsobem nakládá (např. těží z ní plody). Od animu však odlišujeme bona fides, protože i zloděj je držitelem. Právě uvedené se ovšem netýká tzv. odvozené držby, jako např. u zástavního věřitele, který sice ví, že věc mu nepatří, ale přesto je mu přiznána právní ochrana, zejména proti vlastníkovi (ta však vyplývá spíše z povahy tohoto kontraktu).  

? Omyl: Reálné kontrakty jsou ty, u nichž jde o předání věci.

Skutečnost: U kupní smlouvy jde rovněž o předání věci a nejedná se o reálný kontrakt, nýbrž konsenzuální. Rozdíl mezi reálnými a konsezuálními kontrakty tedy spočívá v tom, co určuje okamžik vzniku kontraktu. U konsenzuálních kontraktů smlouva vzniká už samotnou dohodou (konsenzem), zatímco u reálných kontraktů smlouva vzniká až teprve předáním předmětu smlouvy (i zde je však konsenzus nutný). Přitom otázka, zda kontrakt již vznikl či nikoli je mnohdy klíčová. Zejména tehdy, jestliže se jedna ze stran domáhá u soudu plnění (nebo náhradu za neplnění) ze smlouvy.

? Omyl: Způsobilost k právnímu jednání se v ŘP nabývá ve věku 25 let.

Skutečnost: Plnou způsobilost k právnímu jednání (s několika výjimkami daných věkem subjektu) nabývá podle římského práva muž ve 14 letech, žena pak již ve 12 letech. Plaetoriův zákon (nebo Laetoriův, název není jistý) z r. 192 pnl. stanovil pouze ochrannou lhůtu pro osoby nezletilé, tj. do 25, kdy jejich právní jednání mohlo být praetorem anulováno v případě zneužití jejich nezkušenosti. Tato ochrana však nijak neomezovala plnou způsobilost k právnímu jednání nabytou již ve 12/14 letech.