Zajímavé úryvky z antických pramenů

Antická literatura je bohatá nejen svým uměleckým stylem, ale také jako zdroj poznání života ve starověku. Níže uvádím několik úryvků z neprávních antických pramenů, které se tak či onak vztahují k římskému právu. Doufám, že upoutají vaší pozornost, případně rozšíří vaše znalosti o římském právu. Jedná se o velmi krátký výběr. Proto čtenáře vyzývám, aby seznam doplnili úryvky s nimiž se sami setkají při četbě antické literatury. Pokud se pro takový počin rozhodnete, mohu vám doporučit díla řečníika M.T. Cicerona, filosofa Senecy a dějepisců Livia, Tacita či Suetonia (viz rubriku „Jak se orientovat v literatuře římského práva“). Přepis úryvků s citací prosím zasílejte na emailovou adresu uvedenou na úvodní stránce.

Státní zřízení a historie Říma:

       w Vyloučení ze senátu: (o císaři Domitianovi) „Jistého muže kvestorské důstojnosti vyloučil ze senátu pro jeho zálibu v mimice a tanci. (Suetonius: Životopisy dvanácti císařů. 8,8) 

       w Trestání panen Vestálek: (o císaři Domitianovi) „ Mravnostní provinění panen vestálek, která jeho otec i bratr přehlíželi, přísně trestal, a to různě, zprvu prostou smrtí, později podle starodávného obyčeje. Neboť zatímco sestrám Oculatám a rovněž Varronille ještě povolil zvolit si druh smrti a jejich svůdce vykázal z města, později představenou vestálek Cornelii, která byla kdysi osvobozena a po dlouhém čase znovu žalována a usvědčena, poručil zakopat do země a ty, kdo s ní smilnili, k smrti umrskat na comitiu.“ (Suetonius: Životopisy dvanácti císařů. 8,8) 

       w Konzulát za císařství: (o císaři Neronovi) „ Konzulát zastával čtyřikrát: první po dva měsíce, druhý a poslední po šest měsíců, třetí čtyři měsíce; dva prostřední šly plynule za sebou, ostatní oddělovala roční přestávka.“ (Suetonius: Životopisy dvanácti císařů. 6,14) 

       w  SPQR: (o císaři Neronovi) „Také při zahájení prací na korintské úžině pronesl před velkým shromážděním jasným hlasem přání: ´Nechť  to přinese štěstí mně a lidu římskému´, potlačiv zmínku o senátu.“ (Suetonius: Životopisy dvanácti císařů. 6,37) 

       w Diktátor: „Blížila se už doba konsulských voleb. Poněvadž však nechtěli odvolat konsuly zaneprázdněné válkou, jmenoval konsul Tiberius Sempronius kvůli volbám diktátorem Gaia Claudia Centona a ten pak ustanovil svým velitelem jízdy Quinta Fulvia Flacca .... Po skončení voleb diktátor z úřadu odstoupil.“ (Livius: Dějiny IV, 25,2) 

       w Věk pro kandidaturu: „Kurulskými aedily byly toho roku Publius Cornelius Scipio s Markem Corneliem Cethegem; Publius Cornelius dostal později příjmení Africanus. Když se ucházel o aedilitu a tribunové lidu chtěli prosadit, že nesmí být jako kandidát připuštěn, protože ještě nemá zákonitý věk ke kandidatuře, ohradil se těmito slovy: ´Přejí-li si mě všichni kvirité (občané ve vnitřním politickém životě), jsem k tomu dost stár. Nato pospíchali všichni občané s takovým nadšením k urnám do svých volebních okresů, že tribunové okamžitě upustili od své výhrady proti němu.“ (Livius: Dějiny IV, 25,2)   

Právo osob:

       w Poručenství: (o císaři Claudiovi) „Již v dětských letech ztratil otce a téměř po celou dobu svého chlapectví a jinošství byl stíhán rozmanitými a vleklými chorobami, takže byl duševně i tělesně oslaben a ani v pokročilém věku nebyl pokládán za schopna jakéhokoli veřejného nebo soukromého zaměstnání. Proto také po dlouhou dobu, a to i po dosažení věkové hranice plnoletosti, nebyl svéprávný a měl nad sebou dohlížitele (poručníka). Tím byl, jak si sám v jednom spise stěžuje, člověk nevzdělaný, někdejší dozorce nad stájí,a byl prý mu úmyslně dán proto, aby ho z nejrozmanitějších důvodů napořád co nejkrutěji sužoval.“ Claudia jeho příbuzní neměli podle Suetonia v oblibě. (Suetonius: Životopisy dvanácti císařů. 5,2) 

       w Propuštěnci: (o císaři Neronovi) „Do senátu dlouho nepřipouštěl syny propuštěnců a těm, které tam připustili dřívější císařové, odpíral pověření novými čestnými úkoly“ (Suetonius: Životopisy dvanácti císařů. 6,15) 

       Ÿ Otroci: "Otroci byli ubozí a vyzáblí. Pokožku měli zčernalou a zmodralou od odřenin a záda plná ran od biče. Na sobě neměli oděv, nýbrž hadry, a těch sotva bylo dost, aby zakrylo to nejnutnější. Na čele měli vypálené znamení a vlasy měli zpola oholené. Na kotnících byli spoutáni řetězi." (Apuleius) 

       Ÿ Výhoda otroctví: "Vydáváš-li se totiž za otroka a člověka z nízkého rodu, tím jen rozněcuješ touhu vášnivé milenky. Vždyť některé ženy se rozohní jen pro špinavou lůzu a jejich vášeň dovede roznítit jen pohled na otroky nebo hodně obnažené veřejné sluhy. Jiné poblázní gladiátor, zaprášený mezkař nebo vypískaný šašek z divadla. K takovým patří i má paní: přeletí od jeviště v divadle přes čtrnáct křesel." (Petronius: Satirikon 126)

        Ÿ Vykoupení z otroctví: "Po kousíčkách jsem se zakupoval, halíř k halíři schraňoval, dvacet krků živím a psa. Svou družku jsem vykoupil z otroctví, aby se někdo o ní neotíral; za své propuštění jsem zaplatil tisíc denárů, mezi šestipány jsem byl přijat bez poplatků a doufám, že se nebudu muset ani po smrti za svůj život stydět." (Petronius: Satirikon 57)

Právo rodinné:

       w Zapuzení: (o císaři Tiberiovi) „Přestože si s Agrippinou (dcerou vojevůdce a politika Marca Agrippy) rozuměl a že ji znovu uvedl do požehnaného stavu, byl jí donucen zapudit a nakvap se oženit s Augustovou (Octaviana Augusta) dcerou Julií.“ (Suetonius: Životopisy dvanácti císařů. 3,4) 

       w Porušení zákazu darování mezi manželi?: (o císaři Tiberiovi) Tiberiova manželka Julie, s níž  byl nucen se z politických důvodů oženit, byla známá svým prostopášným životem. Tiberius se však jen rezignovaně s ní přestal stýkat a až teprve z příkazu Octaviana Augusta mělo být jejich manželství rozvedeno: „Třebaže ho ta zpráva naplnila radostí, přece pokládal za svou povinnost, aby všemožně uprošoval ženina otce četnými dopisy a aby jí ponechal všechno, co kdy od něho dostala darem, jakoby si té blahovůle zasluhovala.“ (Suetonius: Životopisy dvanácti císařů. 3,11) 

Právo procesní:

       w Soudní výlohy: (za císaře Nerona) „...bylo stanoveno, že strany vedoucí spor mají za své obhajování zaplatit jen jistou a spravedlivou odměnu, za soudní projednávání však vůbec nic, takže se soudní výlohy hradily ze státní pokladny.“ (Suetonius: Životopisy dvanácti císařů. 6,17)

        Ÿ Žalobci a obhájci: Ale žalovat se nemá často, a vždy jen v obecném zájmu ... nebo z povinnosti právního ochránce, jak jsem to učinil já jménem Sicilských ... Zkrátka žaloby se ujmi jenom jednou, nebo aspoň ne často. (Cicero, O povinnostech 2, 14) 

       Ÿ Honorář právníkovi: Znalost civilního práva je věc nanejvýš posvátná, něco co není možné ocenit penězi, co nelze snížovat poplatkem, který by měl být poskytnut jedině dobrovolně. (Ulpianus Dig. 50, 13, 1, 5) 

       Ÿ Zásada obhajování: Hlavní zásadou, chceš-li někomu prokázat službu, budiž, abys v jeho prospěch neprosazoval nic, co by odporovalo slušnosti a právu. (Cicero: O povinnostech 2, 20) 

Právo obligační:

       Ÿ Bona fides a dolus: "Podstatou zlého úmyslu a podvodu je, jak praví Aquilius, předstírání. Je tedy třeba vyloučit z uzavírání smluv všechnu lež. Prodávající nechť si nesjednává přihazovače a kupující zas nikoho, kdo by cenu srážel; a oba dva nechť neučiní více nabídek než jednu." (Cicero: O povinnostech 3,15) 

       Ÿ Plnění slibů: "Ani sliby tedy není nutno někdy plnit, ani uložené věci vždycky vydávat. Kdyby si někdo u tebe uložil meč, dokud byl na duchu zdráv, ale potom by zašílel a žádal jej zpět, bylo by proviněním meč mu vydat, a povinností ho nevydat....  Splněním slibů, zachovávání smlouvy, vydání uložených věcí může se stát jednání nečestným, změní-li se prospěšnost těchto závazků." (Cicero: O povinnostech 3, 25)

Právo dědické:

         w Dědické stupně: Císař Claudius neměl mezi svými příbuznými dobrou pověst. Suetonius uvádí dopis v němž jeho strýc, císař Tiberius (asi???), v němž se o něm zmiňuje jako o „ubožákovi“. Suetonius z toho dál vyvozuje: „A nepodléhá pochybnostem, co Augustus po tom všem ustanovil a odkázal. Neudělil mu totiž žádný čestný úřad kromě augurského kněžství a také ve své závěti ho jmenoval jenom mezi dědici třetího stupně a takřka mezi cizími lidmi pouhou šestinou a neobmyslil ho odkazem větším nežli osmi sty tisíci sesterciů.“ (Suetonius: Životopisy dvanácti císařů. 5,4) 

       w Odmítnutí dědictví: (o císaři Domitianovi) „ Nepřijímal dědictví, jestliže ti, kdo mu je odkazovali, měli děti.“ (Suetonius: Životopisy dvanácti císařů. 8,9) 

       w Podoba testamentu: (za císaře Nerona) „Proti padělatelům bylo tehdy poprvé vynalezeno, žes se smělo užívat destiček jen provrtaných a pečeti přivěšovat teprve trojitou lněnou šňůrou otvory provlečenou. Bylo učiněno opatření, aby se svědkům, vyžádaným ke stvrzení závěti, předkládali první dvě voskové stránky prázdné, s vyznačeným toliko jménem toho, kdo činil pořízení; rovněž aby psal-li někdo cizí závěť , nesměl připsat odkaz pro sebe.“ (Suetonius: Životopisy dvanácti císařů. 6,17) 

       w Odkaz: (o básníkovi Persiovi) „Matce a sestře zanechal asi dva milióny sestertiů, ale v závěti se obracel pouze na matku: žádal jí, aby dala Cornutovi (filosofovi) sto tisíc sestertiů. Cornutus si však vzal jen knihy a peněz se zřekl ve prospěch Flakkových dědiček, jeho ženských a příbuzných.“ (Suetonius: Životopisy dvanácti císařů) 

       Ÿ Vydržení pozůstalosti: Jak mi sám Tadius řekl, napsal jsi mu prý, že není třeba se ještě dále o něco starat, protože dědictví je jeho podle práva vydržení. Udivuje nás, že nevíš, že z vlastnictví pod zákonným poručnictvím se nemůže nic zcizitvydržením. (Cicero: Listy přátelům 1)  

Další fragmenty:

       Ÿ Ušlechtilá zaměstnání: Za prvé, zavrhují se ty živnosti, jež vzbuzují v lidech nechuť, jako je tomu u výběrčích cel nebo lichvářů. Za druhé, nedůstojné svobodného člověka a špinavé jsou živnosti všech lidí placených, od kterých se kupuje práce rukou, nikoli práce umělecká, neboť jejich mzda je právě potvrzením jejich otrocké závislosti. Za špinavé pokládejme také ty, kteří kupují zboží od kupců a hned je zase dál prodávají, neboť by neměli ádný zisk, kdyby nadmíru nelhali, a nic není zajistí hanebnějšího než prolhanost. I všichni řemeslníci mají špinavé zaměstnání, neboť řemeslnická dílna nemůže v sobě chovat nic ušlechtilého. A nejméně uznání si zaslouží ti, jejichž dovednosti slouží rozkoším, jako jsou řezníci, prodavači ryb, kuchaři a drůbežníci, jak praví Terentius; k tomu připoj podle libosti mastičkáře, tanečníky a herce rozpustilých divadel....Ale ze všech zaměstnání, jež přinášejí nějaký užitek, žádné není lepší, plodnější, rozkošnější, žádné svobodného člověka důstojnější než rolnictví. (Cicero: O povinnostech 1, 42) 

       Ÿ Váha přísahy: Když byl Lucius Manlius, syn Aulův, diktátorem, pohnal jej tribun lidu Marcus Pomponius před soud, poněvadž si ke své diktatuře přidal několik dní. Vinil ho také, že svého syna Tita, jenž byl později nazván Torquatus, odloučil od lidské společnosti a rozkázal mu žít na venkově. Jakmile však syn uslyšel, že otci hrozí soud, přiběhl prý do Říma  a časně z rána přišel do domu Pomponiova. Když to bylo Pomponiovi ohlášeno, domníval se, že rozhněvaný hoch chce ještě něco udat na svého otce, a proto vstal z lůžka, odstranil svědky a povolal jej k sobě. Ale sotva mladík vkročil, ihned vytasil meč a přísahal, že ho okamžitě zabije, jestliže se nezaváže přísahou, že propustí otce z obžaloby. Pomponius se tak polekal, že přísahal. Potom to oznámil lidu, vyložil, proč musí od této pře odstoupit, a propustil Manlia z obžaloby. Tolik platila přísaha za oněh dob. (Cicero: O povinnostech 3, 31) 

       Ÿ Za vším hledej ženu: Takřka v každičké věci je rozepří vinna vždy žena; žaluje Manilia, když před soud pohnána není. K žalobě samy si připraví všechno a zpracují předem; hotovy Celsovy radit, jak začít a rozvrhnout látku. (Iuvenalis, Satiry - O ženské zkaženosti)        

Nakonec jeden autentický text římské parodie na strnulé a zkostnatělé právní mluvy. Život Říma založený na právním řádu přivedl řadu autorů k sepsání právnických parodií, jako např. Pijácké zákony (leges convivales) a Závěť vepříka (Testamentum porcelli). V úplnosti se nám dochovala jen Závěť vepříka, a to prostřednictvím středověkých rukopisů, konkrétně církevního otce Hieronyma z druhé poloviny 4. století  nl.