|
Osobnosti české romanistiky |
||
|
Římské právo proslavili nejen římští právníci, ale také učenci, studující římské právo už od středověku. Česká a československá romanistika má dlouhou tradici, sahající do minulého století. Seznamte se s těmi, kteří se o rozvoj tohoto oboru u nás proslavili. |
||
|
Za zakladatele české romanistiky je právem pokládán Leopold Heyrovský (1852-1924), otec
Jaroslava Heyrovského, nositele Nobelovy ceny za chemii. Jeho učebnice
Dějiny a systém soukromého práva římského je
monumentální dílo, které zdaleka přesahuje rozsah učebnice a
zůstalo dosud nepřekonáno. První vydání této učebnice,
jejíž nejobjemnější čtvrté vydání z roku 1910 čítá
1243 stran, bylo vůbec první česky psanou učebnicí římského
práva. Nesla název Instituce římského práva a vyšla postupně
ve dvou dílech v roce 1886 a 1888. Profesor Heyrovský nastoupil na pražskou právnickou fakultu už v
roce 1918. Před tím však už působil na české právnické
fakultě poté, co se tehdejší Karlo-Ferdinandova Univerzita rozdělila
na českou a německou část. Na univerzitě působil
až do své smrti. Heyrovského nahradil na stolici římského práva další z významných
českých romanistů, Josef Vančura (1870-1930). Do dějin české romanistiky se zapsal stejně
jako i jeho předchůdce vynikající, i když objemově
skromnější, učebnicí s názvem Úvod do studia soukromého
práva římského vydanou v roce 1923. Vančura se však nevěnoval
římskému právu od počátku své kariéry, ale vrátil se k němu
až po jedenácti letech soudní a administrativní praxe, která se
projevila také v jeho přístupu k výuce tohoto předmětu.
Kladl totiž důraz zejména na praktické využití římskoprávního
studia a proto také často ilustroval principy římského práva
na paralele k modernímu právu. Také další osobnost české romanistiky, Otakar Sommer (1885-1940), proslul učebnicí
římského práva, která však byla vydána původně pro
posluchače právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě,
u jejíhož vzniku osobně stál. Tato poměrně netradiční
učebnice nazvaná Učebnice soukromého práva římského
byla vydána ve dvou částech v letech 1933 (Obecné nauky) a 1935
(Právo majetkové), tedy po jeho návratu na pražskou právnickou
fakultu v roce 1929. Ani po návratu totiž Sommer své styky s
bratislavskou univerzitou nepřerušil. Učebnice završovala
trojici jeho nejvýznamnějších monografií. V roce 1928 vyšly Prameny
soukromého práva římského a v roce 1932 Texty ke studiu
soukromého práva římského. Během druhé světové války zemřel další z významných
českých romanistů Jan Vážný (1891-1942). Na rozdíl od svých předchůdců, kteří
vycházeli z německé romanistiky, byl Vážný orientován převážně
na italské prostředí. Vycházel přitom ze zkušeností nabytých
za studií u věhlasného italského romanisty Pietra Bonfanteho v
Římě. Snad proto oproti svým kolegům jako jediný
nenapsal sám kompletní učebnici římského práva, ale pouze přeložil
učebnici svého učitele, kterou vydal pod názvem Instituce
římského práva v roce 1932. Se Sommerem pak redigoval starší
učebnici Heyrovského a sám vydal monografii Římské právo
obligační. Vedle pražské právnické fakulty působil také
jako profesor římského práva na Univerzitě Komenského v
Bratislavě a Masarykově Univerzitě v Brně. Zemřel
v koncentračním táboře Mauthausen, kam byl deportován za
protinacistický odboj. Po smrti profesora Sommera nastoupil na jeho místo Miroslav Boháček (1899-1982), jehož učebnice
Nástin přednášek o soukromém právu římském postupně
vytlačila starší učebnici Sommerovu. Původně vyšla
jen Práva věcná a Právo dědické v letech 1932-33, ale následně
byla rozšířena a postupně vydána jako první poválečná
učebnice ve třech dílech v letech 1945-47. Boháček
studoval na univerzitě v Palermu. Vedle pražské právnické fakulty
působil jako profesor také na Univerzitě Komenského v
Bratislavě, stejně jako jeho předchůdce. V 50.
letech byl z politických důvodů nucen odejít z
univerzity, ale bylo mu umožněno pracovat v Historickém ústavu
ČSAV a následně v Komisi pro soupis rukopisů při
Archivu ČSAV v Praze, kde působil do roku 1970. Vedle římského práva se věnoval také středověkému
právu v českých zemích a kanonickému právu. Do vydání kompletní učebnice studentům prozatímně sloužila drobná příručka Jiřího Cvetlera (1902-1991) Rukojeť k přednáškám o soukromém právu římském (1946) a později jeho Právo římské (1969). Cvetlerovo jméno je známé spíše v obecné právní historii, než přímo v oboru římského práva. Po ukončení studií v roce 1924 pracoval 17 let jako právník pro Vacuum Oil Company v Praze. Zároveň se však studiu věnoval římskému, byzantskému a orientálnímu právu a navíc papyrologii (studoval v Mnichově a Římě). Před válkou a během války přednášel na Státní škole archivní v Praze. Po válce se stal profesorem římského práva na Masarykově Univerzitě v Brně, kde se zabýval také bulharskými a polskými právními dějinami a v letech 1969-71 vedl katedru dějin státu a práva. Mezi významné české romanisty patří jistě také Milan Bartošek (1913-1996), který
se nesmazatelně zapsal zejména svojí trilogií: vynikající Encyklopedií
římského práva (1981), Dějinami římského práva
ve třech fázích jeho vývoje (1988) a Školou právnického
myšlení (1993). Bartošek působil původně jako důstojník
justiční služby a během války jako úředník
ministerstva školství a národní osvěty, kde setrval až do roku
1949. Rok po válce se však také habilitoval na docenta římského
práva a do roku 1949 externě přednášel na právnické fakultě
Univerzity Karlovy. V letech 1949-1961 byl politicky perzekvován a
pracoval jako pomocný dělník v podnicích Artitma a Prefa. Od roku 1961 pracoval v
Encyklopedickém ústavu
Akademie věd. Od šedesátých let se římské právo stalo součástí výuky
předmětu Obecné dějiny státu a práva, který měl
zahrnout výuku veškeré právní historie. V důsledku nové
politické situace nebylo akademické prostředí římskému právu
ostatně nakloněno už od roku 1948. V roce 1963 proto vydal
Josef Tureček (1900-1979) učebnici Světové dějiny
státu a práva ve starověku, která obsahovala i pasáže o
římském právu. Později tuto objemnou knihu nahradil Jaromír
Kincl novější učebnicí Všeobecné dějiny státu a práva
(1983), která rovněž pojednává o římském právu. Poslední z významných osobností české romanistiky, Jaromír Kincl (1926-1993), rovněž
nebyl vyhraněným romanistou. Původně se věnoval zejména
dějinám germánských kmenů, později upoutalo jeho
pozornost kanonické právo a ve své badatelské práci zabrousil i do
českého středověkého práva. Proslul zejména jako
vynikající řečník a učitel. Římské právo vyučoval
v rámci tehdy všeobjímajícího předmětu Obecné dějiny
státu a práva. Spolu s Valentinem Urfusem napsal dosud užívanou učebnici
Římské právo (1990) a do dějin české romanistiky
se nesmazatelně zapsal také překladem Gaiovy učebnice práva. _________________ Literatura: - Antologie české právní vědy, Římské právo (M. Skřejpek), Praha 1993 - J. Kincl/V. Urfus: Římské právo, Praha 1990 - J. Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století,
Praha 1999 |